Nechtěla jsem ani o tom psát, není co slavit. Nepsala jsem hned od začátku tak často, jak bych měla, jen ta první myšlenka, že bych mohla lidem cosi sdělit, tu byla.
Jen jsem si řekla - 7 let. Co se u mne změnilo? Vlastně něco určitě. Přestěhovali jsme se do nového, většího bytu. Synové se postupně vzdělávali. Jeden ukončil studijní proces a již několik let pracuje. Odstěhoval se s přítelkyní do svého bytu a společně tam žijí. Druhý syn byl před sedmi lety vážněji nemocný. Nakonec nemoc překonal a je fit.
Z toho mám největší radost, když se nad tím zamyslím. I když mi to přineslo jedno mínus - ze stresů se mi zvednul krevní tlak. Zatím jsem si neporadila, jak jej snížit, ba dokonce si ho léčím léky. To se mi moc nelíbí. Prášky jsem nikdy nechtěla, ale musím klást důraz na větu dvou doktorek: "Nebojte se léků na tlak, bojte se tlaku". Asi mají pravdu.
Také jsem si přistěhovala maminku do svého města, protože mi zemřel tatínek a nemohla jsem ji nechat samotnou. S ní se přistěhoval i kocourek Macík, kterého jste měli možnost shlédnout a potěšit se s ním.
To jsou asi tak všechny důležitější změny, co se za těch sedm let u mne vyskytly. Samozřejmě, že drobností bylo více, některé veselejší, jiné vážnější. Ale všechno už je pryč, žijme přítomností.
Jsem ráda za všechny pravidelné i nahodilé čtenáře a chtěla bych vám všem poděkovat. Jste to vy, kdo mne motivujete a povzbuzujete k dalšímu psaní. I já chodím ráda na vaše blogy a stále se něčemu novému učím. A hlavně, jste součástí mé cesty životem. Za to vše vám ještě jednou MOC DĚKUJI!
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji, že jste si našli čas k přečtení mého článku a třeba i k napsání komentáře. Každý komentář mne potěší (a na každý se snažím odpovídat). Pokud vás můj blog zaujal, budu ráda, když si ho přidáte mezi sledované (na stránce vpravo nahoře tlačítko ODEBÍRAT).