Přišlo mi mailem....
Když jsem včera vystupoval z vlaku, přede mnou šla pomalým tempem
stará žena. Pospíchal jsem a nevěděl, jak ji předběhnout.
Nepříčetně mě vytáčela.
Vtom jsem se zarazil a říkám si, kam vlastně pospíchám?
Ozvaly se ve mně výčitky svědomí, že jsem se v duchu zlobil na ženu,
která měla dost času a navíc za svoji pomalost nemohla.
Celý život pracovala a možná si i hodně vytrpěla. A možná i všechno
trpělivě nesla. A já jsem takový netrpělivý a malicherný. A to všechno
jen proto, abych byl o 10 minut dřív doma. Ty minuty i tak promrhám
na internetu nebo u televize.
Alibisticky to shodím na dobu, ve které žijeme. Všichni jsme
hrozně uspěchaní. A večer zjistíme, že jsme toho zase moc nestihli.
Frustrovaní zalehneme a usneme spánkem spravedlivých.
Přes SMS si vyznáváme lásku, komunikujeme přes chat
a do očí si nemáme co říct. Trápí nás účty, kariéra.
Ve schránkách se nám hromadí maily, protože nemáme čas odepsat.
Na polici se nám hromadí knihy, neboť nemáme čas číst, nevíme,
jak voní příroda, protože nemáme čas k ní přivonět!
Do kdy to ale vydržíme? Čím víc toho chceme stihnout,
tím méně toho stihneme.
Věnujeme velmi času věcem, které si to nezaslouží.
Neumíme se zastavit a uvědomit si hodnotu věcí.
Nafotíme spoustu fotografií, ale už si je ani neprohlídneme.
Vypálíme je na CD a tím to končí. Počítače máme plné hudby,
na kterou nemáme čas, máme množství televizních kanálů,
které ani nestačíme všechny sledovat. Místo zábavy stres!
Stále kontrolujeme mobil, jestli nám někdo nevolal,
přestáváme si vážit krásných věcí, kvůli kterým se vyplatí žít.
Můj děda má 87 roků. V životě nebyl v zahraničí, nemá mobil,
poslouchá jednu stanici na svém starém rádiu. A přitom si myslí,
jaký krásný život prožil. S úsměvem vzpomíná, těší se z pěkného dne,
z vůně dřeva, ze svých vnoučat. Žil těžký život, ale váží si ho!
To my dnes neznáme. A tak máme infarkty, rakovinu, deprese.
A možná by stačilo jen zpomalit! Tvrzení, že se to nedá, neobstojí.
Zamysleme se, kolik času věnujeme nepodstatným věcem.
Zkusme vypnout mobily a počítače a porozprávět si.
Snad jsem si uvědomil svůj rychlý život včas, abych zpomalil.
Kamarád má chalupu v malé osadě obklopené horami, není tam signál,
žádná televize, obchod otevřený jen v úterý a ve čtvrtek
a jedna hospoda 5x5m. Asi tam zaběhnu, abych zpomalil a nezlobil se
na staré lidi, kteří si váží zbytku života a zbytečně
nespěchají za smrtí, tak jako mnozí z nás!
