Jeden newyorkský taxikář

K zamyšlení a myslím, že oko nezůstane suché

....já nemohla přes slzy ani dočíst

Jeden newyorkský taxikář napsal na svém Facebooku:

Přijel jsem na zadanou adresu a zatroubil. Po několika minutách čekání jsem zatroubil znovu. Měla to být moje poslední jízda toho dne, a tak jsem si říkal, že bych mohl odjet, ale místo toho jsem auto zaparkoval, šel ke dveřím a zaklepal. "Chviličku", ozval se za dveřmi slabý hlas starší ženy. Slyšel jsem, jak tam něco táhne po zemi.

Po dlouhém čekání se dveře otevřely. Stála přede mnou malá, přibližně devadesátiletá žena. Byla oblečená v hedvábných šatech a klobouček se síťkou, jako v nějakém filmu ze čtyřicátých let. Vedle ní stál na zemi malý kufřík. Byt vypadal, jako by v něm nikdo po mnoho let nebydlel. Všechen nábytek byl zakrytý prostěradly. Na stěnách nebyly hodiny, na poličkách nebyly ani hrnečky ani nějaké ozdůbky. V rohu stála kartónová krabice plná fotografií a skleněného nádobí.

"Pomohl byste mi odnést tu tašku do auta?", požádala mě. Odnesl jsem zavazadlo do auta a vrátil jsem se, abych pomohl té ženě. Chytla se mě za ruku a pomalu jsme šli k vozu. Neustále mi děkovala za laskavost. "To přece nic není", řekl jsem jí, "snažím se jen chovat se ke svým pasažérům tak, jak bych chtěl, aby se lidé chovali k mé matce". "To jsi opravdu hodný chlapec", řekla mi. Když jsme se usadili do auta, nadiktovala mi adresu a zeptala se, zda bychom mohli jet přes centrum.

"To ale není nejkratší cesta", upozornil jsem ji. "Ach ano, já vím", řekla. "Já nespěchám. Jsem na cestě do hospice". Podíval jsem se do zpětného zrcátka. Její oči se leskly. "Už nemám žádnou rodinu", pokračovala tichým hlasem. "Lékař říká, že mi nezůstává moc času".

Pomalu jsem natáhl ruku a vypnul taxametr. "Jakou cestou byste chtěla jet?", zeptal jsem se. Následující dvě hodiny jsme jezdili po městě. Ukázala mi budovu, kde kdysi dávno pracovala jako obsluha výtahu. Jeli jsme čtvrtí, kde s mužem žili jako novomanželé. Přivedla mě ke skladu nábytku, v němž byl kdysi taneční sál, kam chodila ještě jako malá holčička.
Občas mě požádala, ať zabrzdím před konkrétní budovou nebo uličkou. Seděla schoulená v koutku, beze slova. Najednou řekla: "Jsem již unavená, asi pojedeme".

Jeli jsme mlčky na adresu, kterou mi dala. Byla to nízká budova, něco jako maličké sanatorium s příjezdovou cestou podél průčelí. Jakmile jsem zastavil, přišli k autu dva ošetřovatelé. Opatrně jí pomohli vystoupit. Museli ji čekat. Otevřel jsem kufr, a zanesl její malé zavazadlo do dveří. Žena už seděla na kolečkovém křesle.

"Kolik vám dlužím", ptala se a vytáhla kabelku.

"Nic", řekl jsem."Vždyť si musíte vydělávat na živobytí", namítla.
"Mám i jiné pasažéry", odpověděl jsem.

Téměř bez přemýšlení jsem se k ní sklonil a objal ji. Ona mě také pevně objala.
"Daroval jsi staré ženě trochu štěstí", řekla. "Děkuji ti".

Stiskl jsem jí ruku a odešel. Dveře se za mými zády zavřely a byl to zvuk uzavírající další knihu života…

Na zpáteční cestě jsem nebral žádné pasažéry. Jel jsem, kam mě vedly oči, ponořený do myšlenek. Nemohl jsem ten den ani s nikým mluvit. Co kdyby ta paní natrefila na nějakého naštvaného řidiče, nebo na někoho, kdo by nechtěl tak dlouho čekat? Co kdybych jí odmítl splnit její prosbu nebo co kdybych byl jen párkrát zatroubil a prostě odjel?

Nakonec bych chtěl říct, že nic důležitějšího jsem ještě v životě neudělal.

Jsme zvyklí si myslet, že náš život se otáčí v kruzích kolem velikých okamžiků, ale ty veliké okamžiky nás často zastihnou nepřipravené, protože jsou krásně zahalené tím, co někteří mohou považovat za maličkost.

(text jsem dostala meilem a myslím, že jsem ho tu někde viděla na blogu, přesto ho sem vložím - moc se mi líbí)

Příběh o uvázaném slonovi

Jeden muž se procházel v zoo, v pavilonu slonů. Najednou se zarazil,protože si všiml, že tahle obrovská zvířata jsou uvázána jen docela tenkým provazem uvázeným k noze slona. Žádné řetězy, žádná klec. Bylo naprosto zřejmé, že kdyby sloni chtěli, tak by kdykoliv mohli svá pouta přetrhnout, ale z nějakého důvodu to neudělali.

Kousek dál uviděl ošetřovatele slonů a tak se ho zeptal, proč sloni jen tak klidně stojí a nepokusí se odejít pryč.

Ošetřovatel odpověďel: "No když jsou ještě mladí a mnohem menší, tak používáme tenhle stejný, docela tenký provaz, a v tak mladém věku je v pohodě udrží. A jak rostou, tak jim zůstane zkušenost, že se nemůžou utrhnout. Věří tomu, že je provaz drží na místě a tak se ani nepokouší se osvobodit."

Muž byl ohromen. Ta zvířata, kdyby chtěla, by kdykoliv mohla přetrhnout provaz a osvobodit se, ale protože věří, že toho nejsou schopna, tak stojí spořádaně na místě.

Kolik z nás, podobně jako oni sloni jdeme životem a hýčkáme si svojí víru, že nemůžeme udělat to nebo ono jen proto, že se nám to kdysi nepovedlo?

Nalezeno na FB

DOPIS MATKY PRO DCERU

"Má drahá holčičko, v těchto dnech, kdy vidíš, jak stárnu, bych tě chtěla poprosit, abys byla trpělivá, a především, aby ses pokusila porozumět tomu, čím si procházím. Pokud při našem rozhovoru opakuji tisíckrát tu sa...mou věc, nepřerušuj mě prosím slovy "Vždyť jsi mi to říkala před chvíli"…jen mě prosím poslouchej. Pokus si vzpomenout na časy, kdy jsi byla malá a já ti mohla číst každou noc tu samou pohádku před spaním. Když se nechci jít koupat, nebuď zlá a nebraň mi.

Vzpomínáš si, jak jsem se musela honit za tebou, když ses vymlouvala, abych tě přiměla se osprchovat, když jsi byla ještě malá? Když vidíš, jak jsem ignorující vůči novým technologiím, dej mi prosím čas, abych se s tím naučila pracovat, a nedívej se na mě tím svým způsobem… pamatuj, zlatíčko, že jsem tě trpělivě učila dělat mnoho věcí jako slušně jíst, oblékat se, česat si vlasy a vypořádávat se každý den s životními zkouškami…

V tomto období, kdy vidíš, jak stárnu, tě žádám, abys byla trpělivá a aby ses hlavně pokusila porozumět, čím si procházím. Pokud někdy ztratím nit a nevím, o čem jsem mluvila, dej mi prosím čas, abych si mohla vzpomenout, a pokud to nedokážu, nebuď nervózní, netrpělivá ani arogantní. Jen věz ve svém srdci, že nejdůležitější věcí je pro mě být s tebou. A když mi mé staré, unavené nohy nedovolují, abych se pohybovala tak rychle jako dříve, podej mi svou ruku stejným způsobem, jakým jsem ti já podávala tu svou, když ses poprvé učila chodit.

Až přijde můj čas, nebuď smutná… jen buď se mnou a rozuměj mi, až se dostanu na konec svého života s láskou. Budu opatrovat a děkovat za ten dar času a radosti, které jsme spolu mohly sdílet. S velkým úsměvem a ohromnou láskou, kterou jsem pro tebe vždy měla, chci jen prostě říct, že tě miluji… má milá dcerko."



Zdroj: FB SVĚT ZÁZRAKŮ

Rady vnoučeti

Doufám, že se naučíš pokoře tím, že tě budou pokořovat, a že se naučíš čestnosti tím, že tě budou podvádět. Doufám, že se naučíš ustlat po sobě postel, posekat trávník a umýt auto. A moc doufám, že ti nikdo nedá k osmnáctým narozeninám zbrusu nové auto.

Prospěje ti, když aspoň jednou uvidíš, jak se rodí štěnata a jak se navždy uspí tvůj starý pes. Doufám, že utržíš monokl pod oko, když se budeš prát za něco, čemu věříš.

Doufám, že se budeš muset dělit o pokoj s mladším bráškou. Bude v pořádku, když uprostřed pokoje namaluješ na zem dělicí čáru, ale až bude chtít zalézt k tobě pod peřinu, protože se bojí, doufám, že ho tam pustíš.

Až budeš chtít jít do kina a bráška bude chtít jít s tebou, doufám, že ho s sebou vezmeš. Doufám, že to do školy budeš mít do kopce, že tam budeš chodit s kamarády a že budeš žít ve městě, kde to bude bezpečné.

Když bude lít jako z konve a budou tě muset do školy zavézt autem, doufám, že tě nebudou muset vysadit o dva bloky dřív, aby kamarádi neviděli, jak "nemožnou" máš mámu.

Až budeš chtít prak, doufám, že ti ho táta nekoupí, ale naučí tě vyrobitt si ho. A doufám, že tě naučí kopat v zemi a číst knížky.

Až se naučíš pracovat s počítačem, doufám, že se naučíš také sčítat a odčítat zpaměti. Doufám, že si kamarádi budou z tebe utahovat, až prvně políbíš holku, a že ti to mamka spočítá, když na ni budeš drzý.

Klidně si odři kolena při lezení na skálu, spal ruku o kamna a nech přimrznout jazyk k železnému sloupku. Nebudu mít nic proti tomu, když ochutnáš pivo, ale doufám, že ti nebude chutnat. A že když ti kamarád nabídne jointa nebo dávku, přestane být tvým kamarádem.

Opravdu doufám, že si uděláš čas na to, abys poseděl s dědečkem na lavici před domem a šel se strýčkem na ryby. A byl bych rád, kdybys poznal smutek na pohřbu a radost o svátcích. Doufám, že tě máma potrestá, když rozbiješ míčem sousedovo okno, a že tě obejme a políbí, když ji dáš k Vánocům sádrový odlitek své ruky.

Tak tohle ti přeji - nesnáze a zklamání, těžkou práci a štěstí. Podle mne je to jediný způsob, jak vychutnat život.

Vem si kolik potřebuješ!

Známý a oblíbený Youtuber Coby Persin vypustil do světa nové video, kde si vyjde do ulic New Yorku s oblekem pokrytým penězi a nápisem hlásajícím, ať si každý vezme tolik, kolik potřebuje. No, koukněte se sami, jak tohle mohlo dopadnout!

http://youbo.iprima.cz/video/vzal-si-oblek-a-ten-pokryl-bankovkami-a-vyrazil-do-ulic-s-napisem-vem-si-kolik-potrebujes-tohle-vas-dostane-36232

Tak kolik byste si vzali vy?

No jo, to je teď jasné, každý bude tvrdit, že nic nebo malinko.

Ale kdyby došlo na skutečné lámání chleba...

Marie Zítková - automasáž

Přišly mi mailem zajímavé odkazy pro zdraví.

Nebudu tady dlouho povídat a odkazy sem vložím:

DODRŽUJME PRAVIDLA VE VZTAHU

Každý z nás touží po šťastném partnerství, mluvíme o dokonalém partnerovi a hledáme ho. Je to ale zbytečná ztráta energie, každý partner je pro nás v danou chvíli dokonalý!
Pokud je mezi námi láska, pak dodržujme jednoduchá pravidla:

1. Nevstupovat do partnerství s určitou představou, jinak v něm budeme hledat jen uskutečnění této představy, a ne skutečnost. Nejsme otevření, ale hledáme, co podle našeho mínění má být takové či takové. To pak považujeme za "normální" a všechno ostatní za špatné.
2. Pustit z hlavy všechny očekávání, jaký má být náš protějšek. Nechtít ho ani vychovávat, ani měnit. Pochopit, že člověk nemá žádné právo na toho druhého ani na jeho určité chování. Sami se vždy snažme být tím ideálním partnerem.
3. Neklást lásce žádné podmínky nebo požadavky. Nevyžadovat nějaké určité předpoklady (Mám tě rád jen tehdy, když...).
4. Být pozorní a jednat s druhým s úctou a respektem.
5. Nechtít se prosazovat, mít za každou cenu pravdu, vyhrát. Když v nějaké střetnutí názorů jeden vyhraje, prohrávají oba.
6. Nehrát žádnou "roli". Být pravdiví, poctiví, autentičtí, zůstat sami sebou.
7. Přizpůsobit se, aniž bychom vzdávali sami sebe.
8. Být nezávislí. Svůj protějšek milujeme, ale nepotřebujeme.
9. Mít pochopení, i když třeba všemu nerozumíme.
10. Nesoudit, ale narovnat a srovnat.
11. Být s partnerem v neustálé komunikaci. Vyjasnit si různé potřeby a dohodnout se.
12. Nezavádět hru na viníka (TY za to můžeš...), neboť náš protějšek nikdy nemá nic společného s mým problémem, pouze se stává zrcadlem nějakého nedostatku ve mně. Tato skutečnost mi pomůže, abych tento svůj vnitřní nedostatek poznal a odstranil.
13. Nereagovat, ale "jednat".
14. Nechtít partnera vlastnit.
15. Nežádat žádné přísliby. (Budeš mě taky pořád milovat?)
16. Mít rádi sami sebe. Být sami sobě nejlepším přítelem. Můžu milovat druhé jen do té míry, jak dokážu milovat sám sebe!
17. Cílem je život v lásce. Kdo je v něm nejdřív, ten vyhrál. Vyhrál sám sebe a může pomoci partnerovi, aby také nalezl cestu k sobě.

Zdroj: E-MAIL