Zde bych chtěla psát, co bych ráda u sebe minimalizovala, v čem se mi daří, v čem nedaří, co mne inspiruje...
Vlastně když se nad tím tak zamyslím, v minimalismu jsem vyrůstala. Kolem puberty jsem si uvědomovala, že nemáme ničeho nazbyt a začala jsem to brát jako něco, čím se od ostatních kamarádek a spolužaček odlišuji. Cítila jsem, že mi něco chybí, co ostatní mají běžně. Pociťovala jsem to jako strádání.
Dnes si ovšem uvědomuji, že to byl přirozený výchovný styl mých rodičů. Nebylo to proto, že bychom si onu věc nemohli koupit, ale proto, že to nepotřebujeme. Tak to rodiče brali. Z mého pohledu puberťačky už to bylo jiné. Cítila jsem nedostatky v oblasti oblékání, elektrotechniky.
O několik let později, kdy jsem se vdala a založila svou rodinu včetně dětí, jsem si uvědomila, že jedu ve stopách svých rodičů. Také jsme nekupovali nic navíc, také jsme stále nějak podvědomě šetřili, co nebylo opravdu nutné, to jsme nekupovali, nesháněli, neřešili. Ale i tak se věci doma více a více hromadily. Každým rokem nějaké věci navíc.
(rozepsáno, pokračování později)
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji, že jste si našli čas k přečtení mého článku a třeba i k napsání komentáře. Každý komentář mne potěší (a na každý se snažím odpovídat). Pokud vás můj blog zaujal, budu ráda, když si ho přidáte mezi sledované (na stránce vpravo nahoře tlačítko ODEBÍRAT).