Cesta do knihovny

V pátek 2.1. jsme měli ještě dovolenou. Ještě ten den dopoledne mi přišla na mail připomínka z knihovny, že musím vrátit knížky do 6.1. To se mi moc nehodilo a tak zbývala možnost jít v pátek odpoledne nebo v sobotu dopoledne. V pátek u nás bylo nehezky, obleva, všude čvachta, dokonce pršelo. Nakonec jsme se rozhodli vyjít do knihovny v 15 hodin s tím, že cestou zpět půjdeme po tmě. My totiž s mužem chodíme do knihovny zásadně pěšky přes kopec Šibeník a cestou zpět se zastavujeme na nákupu v Albertu. Celková cesta nám se vším všudy vyjde tak na tři hodinky.

Knihovna je ta rozsvícená budova vlevo. Ta budova před námi je okresní soud. Vracíme se z knihovny, je právě 16:30 hodin a my vyrážíme na cestu zpět přes kopec doprava. Je už pěkně šero.

Tady jsme u silnice, poslední místečko, které je osvětlené, než vyrazíme přes tmavý kopec. Ten vidíte vpravo.

Na kopci je tma tmoucí, to modro na nebi je nějaké modré, byla už opravdu tma. Cesta zmrzlá, ale roztávající. Světlo na cestě není od slunce, ba ani od měsíce, který už dost svítil, ale od blesku foťáku. Mohla jsem dát tmavší fotky reálněji znázorňující tmu, ale z toho byste moc neměli. Teď už jdeme nahoru, tak neuklouzneme, ale někdy cesta dolů v náledí je legrace.

I takové stromy tam rostou, to už jsme téměř na konci "stezky odvahy". Mohli bychom jet autobusem nebo jít cestou přes osvětlené město, ale tam je to delší a my tudy rádi chodíme, alespoň se pěkně provětráme a večer se nám dobře spí.

A tady už nám svítí světýlka další části města. Kopec je za námi a my pomalu vplouváme do míst lidských obydlí.

Tak kdo z vás se bál a přes kopec by ve tmě nešel? Já mám svého ochránce, ale i bez něj jsem tudy ve tmě chodila. Znám ale lidi, co na kopec nejdou ani přes den, v lese se prý bojí. Zapomněla jsem vám připomenout, že Šibeník je název proto, že prý dříve tady bývala šibenice. :-)